Jaspisy z Moravské Třebové O něco později běžel v tehdejší jediné TV u nás populární soutěžní pořad 10 stupňů ke zlaté, kde v oboru nerostů soutěžil pan Ludvík Ducháček. Nevynechal jsem jediné pokračování, má matka napsala o mém zájmu dopis do soutěže a výsledkem byl balíček vzorků, pro mě pravé bohatství a naplnění několika poliček v mé sbírce. Panu Ducháčkovi za to ještě jednou  po letech děkuji. V Moravské Třebové fungoval aktivní spolek přátel a sběratelů nerostů GMS AMETYST a další minerály do své kolekce jsem získal od některých jeho členů během návštěv a obdivování jejich kolekcí. Později mě pak začali začali pánové Luboš Mikeš a Karel Rýda brát na některé výpravy za nerosty ssebou. Pamatuji si na ty cesty dodnes docela dobře a oni také. Trabant plný nářadí, spousty chlebů s vaječnou pomazánkou kterou nám umíchala matka na cestu a už se jelo třeba na vysočinu ...

Můj první kámen jsem dostal asi v devíti letech od Petra Kašpříka, kterému jsem říkal Strejda s kytarou. Byl to krásný jaspis z Votrubcova lomu na Kozákově a to byl asi první  podnět k mému zájmu o minerály. Jako dítě školou povinné jsem bydlel v Moravské Třebové, kde v té době byla /a zřejmě i doposud je/ největší koncentrace sběratelů nerostů ma  kilometr čtverečný. Já v té době chodil do čtvrté třídy a spolu s Petrem Nislerem této vášni, které jsme postupně propadli, věnoval spoustu dětského času. Základem mé sbírky byly minerály z okolí našeho města s poměrně bohatým mineralogickým složením, hlavně však jaspisy, acháty, xx křemen, xx kalcit,   valchovit z hald lupkových dolů,  rozličné zkameněliny z jílů dnes zaniklé cihelny atd. Dalším, pro nás kluky bohatým nalezištěm minerálů bylo okolí benzinové pumpy kde bydlel Jindřich Pasecký a příkop na Piaristické ulici před domkem rodiny Mikešových.Na těchto místech se nacházely odštěpky z formátovaní vzorků zde bydlících mineralogů. Například u té benzinové pumpy bylo naleziště ametystu ... I před budovou muzea, které radikálně snižovalo stav mineralogické kolekce se nechalo najít leccos zajímavého na skalce.   V polích u Pikárce, asi 1977

Heřmanov, asi 1978 Kamenům jsem se věnoval až do ukončení školní docházky. V posledních dvu letech školy mě ovšem začala silně přitahovat chemie, především však různé pyrotechnicke směsi atd. Celkem logickým vyustěním, vycházejícím z těchto dvou zálib /neb minerál je přeci chemická sloučenina/  byl po prázdninách roku 1980 nástup do Pardubic na SOU chemické v Polabinách. Během studia se mé záliby ubíraly úplně jiným směrem :-))). V roce 1985, kdy jsme se stěhovali do Vysokého Mýta, mě potkala údálost, která zapříčinila že jsem se sbíráním nerostů přestal. Poslední věcí, která čekala v opuštěném bytě na přestěhování, byla má sbírka. Pro případ, že by se něco dělo a bylo potřeba vstoupit do zamčených místností jsme nechali klíče od bytu u sousedů. Když jsem potom přijel asi po měsíci pro zbytek věcí, čekaly mě jen papíry, rozházené po podlaze a několik spíše nevzhledných kusů kamenů porůznu mezi tím. Sousedka tvrdila že v bytě nikdo nebyl, polici to absolutně nezajímalo a já se zařekl, že končím. To byla pravda až do roku 1997, kdy jsem navšívil Luboše Mikeše a uvědomil si, že mi něco chybí. A od té doby jezdím s ním a Karlem Rýdou jako před lety. Jenom podmínky jsou dneska úplně jiné. PS: Taky jsem zjistil, jak to asi bylo s krádeží me sbírky. Sousedka se přátelila s jistým Matysem. Ten před časem zemřel. Ale některé minerály z mé sbírky jsem nalezl ve sbírce jeho bratra Jirky... Ten mi je odmítl vydat s tím, že to je pamatká na bráchu. Co k tomu dodat. 2003 - S Lubošem už zase na šutry nejezdím, ukázalo se, že to není ten nejlepší parťák. Ale Karel je pořád fajn.

O prázdninách v roce 1977 jsem byl se školou na týdenním družebním pobytu v Banské Štiavinici a další, snad nejhezčí část mé tehejší sbírky pocházela právě z této cesty. Zatímco většina účastníků chytala lelky, já prolézal okolní haldy a měl jsem slušnou hromádku pohledných vzorktů. Naštívil jsem tenkrát také muzeum dolování rudy, spojené s procházkou ve štole a měl z toho silný zážitek. Ale do pravého "šutráckého" nebe jsem se dostal v poslední den pobytu, kdy jsem se vracel z toulky po haldách a cestou zpátky si mě všimla nějaká stará paní. Chvilku si se mnou povídala, prohlédla kameny, řekla ať počkám a za pár minut přinesla krabici od másla. Povídala, že prý manžel dělá na šachtě a tady že mi složil pár kousků do krabice. Vše bylo poctivě zabaleno a tak jsem to raděj ani nerozdělal. Krabice byla opravdu hodně těžká. Po jejím rozbalení na ubytovně mě málem vypadly oči. Bylo v ní prostě úplně všechno. Moje sbírka se tím okamžikem rozrostla na dvojnásobek.