Za komunistů se moc dobře necestovalo. Já si to ještě dobře pamatuji a zmiňuji se zde o tom právě proto, že se ta červená zase nějak dostává do módy. Za komoušů jsem se podíval jednou do Drážďan a ještě jsem musel kvůli tomu vystát frontu na výjezdní doložku. A co že to bylo? No, to byl takovej papír k občance a tam bylo napsáno, že od 9.7.85 do 10.7.85 můžu vycestovat do spřátelené NDR. Doufám, že komouši nedostanou další šanci! Ale to jen na okraj ... Hned po listopadu 89 jsem se vyrazil podívat na skok do Mnichova a několikrát do Vídně. V té době se ještě nejednalo o uspokojení mého cestovatelského pudu ale byl jsem veden zjištným zájmem senat něco co u nás prostě k sehnání nebylo. Těm, co tu dobu nepamatují, připomínám, že bylo problémem opatření obyčejného toaletního papíru, dámských vložek, nakladače DEKO, gumiček do stěračů a dále všeho co začínalo na a. Takže nebylo možné sehnat také auto amandarinky acihly atd. A já potřeboval počítačovou tiskárnu, nějaké čipy a literaturu o dnes již legendárních počítačích ATARI (:-). První opravdovou cestu jsem podnikl s maželkou až v roce 1996 kdy jsme celý srpen strávili cestováním po Itálii a Liparských ostrovech. Poprvé jsem viděl skutečné hory, moře a starověké památky. Poprvé jsem ochutnal jižní víno a olivy ... Za všechno mohl Zdeněk Berger který to tak nějak naplánoval a opatřil autobus včetně skvělého a psychicky odolného řidiče pana Bezděka. Bylo to s partičkou východočeských muzikantů a spřátelených bigbíťáků, alkoholiků a právě abstinujících alkoholiků. Jestli si dobře vzpomínám tak náš autobus vezl neuvěřitelných 2700 plechovek s pivem a to nám i přes veškerou snahu šetřit došlo již tři dny před návratem ... Za neskutečné považuji, že se nám po celonočním pobytu v jedné z taveren pod Etnou podařilo druhý den na ni také vylézt! Obligátní cesta do Chorvatska, podniknutá v roce 1997 s nějakou CK, mě zase na nějaký čas cestování znechutila. Nemám rád turistický průmysl. Po roční přestávce jsem využil nabídky jedné cestovní agentury z Ústí nad Labem, v kuloárech důvěrně přezdívané Patric tour, a vyjel na měsíc do Maroka. To bylo to pravé. Poznal jsem tam několik lidí které mám rád a s kterými se často nebo méně často vídám. S některými z nich se do této kouzelné zamě každoročně vracím. Mám pocit, že se můj život začal dělit na dvě období: před a po Maroku. (:-) Více o mých cestách po Maroku naleznete zde . "Po Maroku" jsem navštívil prosluněnou a provoněnou jižní Francii a prohlédl si města Arles, Avignon, Nice, kaňon Verdonu a spoustu dalších míst. Vždycky, když jedu po dálnici kolem, mám chuť z ní odbočit a podívat se tam znovu. Někdy to vyjde a někdy zase ne. Co se dá dělat. Veškeré mé cestování se však v posledních letech podřizuje mé šutrácké zálibě a z toho důvodu jsem se několikrát podíval do rakousko - italských Alp a doufám, že se stihnu podívat i někam jinam. Láká mě Bulharsko, Rumunsko, severské země, Mongolsko, Čína a další. Jen nevím, jestli to můžu všechno stihnout. Zajímavé fotografie z cest naleznete časem možná zde .